Lepší řepa nežli ovar

O tom, jak zoufalá matka inspiraci hledala

Byl pátek jako každý jiný a mě čekal víkendový nákup. Znáte to, zapojit mozkové závity, naplnit lednici, aby bylo čím nakrmit rodinu. Nadhodila jsem u snídaně dotaz: „Na co máte chuť? Co byste si dali o víkendu dobrého“.

Vzápětí mi došlo, jak zbytečný dotaz to byl. Začíná to ve mně trošku vřít, jelikož odpovědi typu „nevím…to je jedno…něco vymysli, víš, že od tebe nám chutná všechno“ nějak přestávám zvládat. Navrhuji tedy, že bude buď něco s těstovinami, nebo bramborem a z pokoje se ozve: “Nee, těstoviny jsme měli včera a brambory byly na oběd ve škole”.

A dost!

Evidentně se mnou nikdo nesoucítí a mě už fakt docházejí kuchařské buňky. Pomalu mě to začíná štvát, trošku spolupráce by nezaškodilo, rodinko. Ale co, když je to jedno, tak je to jedno. Možná to bude vypadat trošku škodolibě a ono to tak i ze začátku bylo :-), ale rozhodla jsem se, že jim dám trošku za vyučenou. Pořád se dokola mluví o detoxu, hlavně o tom jarním, tak se trošku rozjaříme, no ne?

Odpoledne jsem vyrazila na nákup. V obchodě jsem se vrhla do zeleného oddělení, jak říkám úseku ovoce-zelenina. Čím já jim to jenom zpestřím? To by bylo, abych na něco „spešl“ nepřišla. Však oni ještě rádi sepíšou jídelníček, aby ulehčily mamince práci. Jak jsem tak procházela kolem dokola, zastavila jsem u regálu s červenou řepou. To je ono.

Krvavý elixír mládí

Červená řepa, kdo si pamatuje z dob školních jídelen, nepatří často mezi nejoblíbenější jídla. Tak sem s ní. To bude panečku večeře. Pro holky jsem začala tušit, že to nebude ani moc trest, jelikož se snaží držet línii a zelenina jim není cizí. Řepu ale přeci jen moc nemusí. O to víc jsem se těšila na „labužnický“ výraz mého muže, až mu místo grilovaného steaku naservíruju detoxikační večeři.

Blížil se večer, tak jsem šla chystat překvápko. Abych nebyla taková potvora, řekla jsem si, že si dám záležet a řepu připravím lákavě. Alespoň na oko. Já je přeci nechci trestat, já myslím na zdraví celé rodiny 🙂. Zabrousila jsem na internet, ať mi pan Google poradí nějaký schopný recept. No vida, receptů mraky. Vybrala jsem jeden a pustila se do toho. Červená řepa pečená v troubě s česnekem, trochu olivového oleje, zakápnout balsamicem, ochutit bylinkami, trochu soli a pepře, zabalit do alobalu a šup do trouby. Paráda, za hodinku bude hotovo.

Jak se řepa pekla, začala neuvěřitelně vonět po celém domě. „Hmm, tady to voní“…ozvalo se z pokoje. „Copak bude k večeři?“ Překvapení, těšte se.

Hodinka utekla jako voda, jde se servírovat. Musím říct, že na talíři to vypadalo skvěle. Na plátky nakrájená řepa, proložená mozarellou, ozdobená lístky rukoly se na bílém talíři parádně vyjímala. Nachystala jsem na stůl a svolala rodinku k večeři.

Moment překvapení

Salát z červené řepy s mozarellou a polníčkem

Vůně neznámého zafungovala a nalákala všechny až neobvykle rychle k prostřenému stolu. Škodolibě jsem se usmívala a čekala, jak se začnou šklebit. Holky se ale usmívaly a už jejich první reakce mě dala znamení, že asi moc za vyučenou nedostanou.  Prý to vypadá hustě, hrubě a já nevím jak ještě…teenagerský slovník neovládám do detailu.  Dcery vytáhly mobil a večeři si vyfotili. Jak jsem později zjistila, červená řepa je totiž v kursu, děsně cool a skoro žádný foodbloger se bez ní neobejde. Pomyslela jsem si: „Vidíš, matko, ani nevíš, co frčí v moderní gastronomii. Dobře ti tak.“

Holky se do toho hned pustili, tatínek chvíli zkoumavě sledoval, co že to má před sebou na talíři. Nedal na sobě nic moc znát. Přeci nepřizná, že místo zeleniny by měl na talíři radši řízek, že ano. Zvlášť při jeho ranních komentářích, že ode mne mu chutná všechno, kromě dršťkové. Nicméně statečně se do řepy pustil. Potutelně jsem ho pozorovala a chvílemi si myslela, že snad ani neví, co jí. K mému údivu totiž vypadal, že mu to chutná. Rozumějte, můj muž je totiž typický masožravec a jídlo bez masa není jídlo. No padalo to do něj s neskutečnou rychlostí. A když se pak ještě rozhlížel, jestli něco nezbylo a s chutí vyluxoval další porci červeného zázraku, přešel mě ranní vztek.

Ukázalo se totiž, že nemusím vymýšlet žádné složitosti a i když se mnohdy nedozvím, co by rádi k jídlu, nebudu si s tím už moc lámat hlavu. Evidentně ta nejjednodušší jídla mohou být i nejlepší.

Mimochodem, večer se můj muž chystá do hospůdky. V „pánském klubu“ dnes dělají ovar. A já jsem moc zvědavá, jestli mu hrdost dovolí a pochlubí se dnešní domácí večeří. Měli jsme dnes totiž zase řepu.

 

Autor příspěvku: Lucie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *