Ne, ne a ještě jednou ne – období vzdoru očima rodiče

Nechci, neuklidím, nepůjdu…a basta!

Pojď se najíst. Ne, nechci! Ukliď si své hračky. Ne, neuklidím! Pojď, už je čas jít spinkat. Ne, nepůjdu! Je vám to důvěrně známé? Myslím, že všichni rodiče si to zažili nebo denně zažívají. Známé období vzdoru a negativismu. Jedná o období tzv. první puberty a může se projevovat už u dětí ve věku 18 měsíců až do zhruba 3 let a je to naprosto normální vývojový milník. Tak to bychom měli odbornou definici. A teď jak to chodí v reálu.

Když se tak zamyslím, jaké mám osobní zkušenosti s obdobím vzdoru u nás, tak musím rozpačitě říct, že toto období zřejmě zatím neskončilo. Tak trochu s nadsázkou, ano prošly si tím všechny tři mé dcery a manžel k tomu. Ovšem u něj si netroufám říct, jestli to někdy přejde.

Malý prudič aneb kdo z koho

Ale vážně. Známe to téměř všichni, co máme děti. Z roztomilého miminka se opravdu zhruba kolem roku a půl prostě stane malý prudič. Mám to ještě v živé paměti. Ve slovníku malé milé holčičky se znenadání zabydlelo slůvko „NE“ a postupem času přibylo ještě „já sama“ a “já chci a chci“. Přiznám se, že jsem často pěnila. Tisíckrát jsem si říkala, to přejde, vždyť to píšou v knížkách. A ono to v této podobě skutečně za čas přešlo. Pak následovala puberta opravdová a té se asi nezbavíme. Ale nesmím to vidět tak černě. Dětský vzdor je prý přirozenou součástí vývoje není potřeba se mu bránit. Prý je také normální, nevědět si v takových situacích rady. Takže buďme v klidu.

Musím ale konstatovat, že jsem na tom nebyla zase až tak zle. Kamarádky syn Toníček dovedl období vzdoru k dokonalosti. Celkem běžně se stávalo, že když chtěla jít kamarádka do obchodu, musela nechat Toníčka doma, jelikož stres, který jí její synek při nákupech způsoboval, byl neúnosný. Byl tak neúnosný, že si párkrát musela dát po návratu domů dávku antistresového moku, aby se nezbláznila a synka nepřetrhla vejpůl.

Toník totiž nedisponoval jen slůvkem NE, nýbrž i parádním ječákem, který si nezavdal s hasičskou sirénou. No, a když ječák nezabral, vrhnul se do polohy ležmo, kdekoliv, kdykoliv a vztekal se a vztekal. I když jednu pozitivní stránku to mělo. Po takových extempore se kamarádčin nízký krevní tlak výrazně upravil. Ale co je moc, to je moc.

Já se nechci fotit, já chci zmrzlinu

Čím to, že to ti mrňousové tak umí?

Podle psychologů je tohle období důležité pro formování osobnosti dítěte, pro jeho pozdější trénování samostatnosti a víry sama v sebe. Jenže jak ale s malým teroristou vyjít? Jak toto období přežít? Ano, říká se hlavně v klidu. Laskavým přístupem, pěkně trpělivě všechno vysvětlit, nezvyšovat hlas, dát najevo svou nelibost asertivně a hlavně se nenechat vytočit. A ještě je prý dobré počítat do deseti. Tak nevím, asi neumím počítat.

Jak přežít dětský vzdor?

Já říkám, přežít, jak se dá, ale nestát se otrokem dítka. Hodně nebezpečná je situace, kdy si malý vztekloun vydupe úplně všechno. Celkem rychle pochopí, kudy vede cesta. Něco chci = stačí si zakřičet, trochu zadupat, mamku trochu vystresovat a je to. To je pak průšvih. Pokud to celé sklouzne do roviny neustálých ústupků ze strany rodičů, děti toho často vesele využívají dál. Získají tak pro ně normální model chování.

Ze všemožných rad a nápadů mě zaujalo několik, o kterých si myslím, že by mohly fungovat a stojí za to vyzkoušet.

Pokud tedy chytne vaše dítko vzdorovitý amok, vyzkoušejte:

1. Odvést pozornost dítěte

Troufám si říct, že tato rada funguje. Chce to ale reagovat nenásilně a poměrně rychle, aby dítko nevycítilo váš záměr o odvedení pozornosti. Rychle jednat je základ, zaujmout mrňouse nějakou jinou činností nebo věcí mnohdy pomůže.

2. Vyhýbat se konfliktním situacím

To asi platí i v běžném životě. Nevrhat se do jámy lvové. Právě takovou je třeba návštěva obchodu, kdy předem víme, že se prostě scéně u regálu s čokoládou nevyhneme.

3. Místo zákazu položit otázku

Je pravda, že direktivní slova musíš a nesmíš děti v lásce moc nemají. Pokud si třeba vaše malá slečna nechce obout boty, ale zároveň už se vidí s dětmi na hřišti, zkuste to jinak podat. Vyzkoušejte místo klasického „Hned se obuj nebo nikam nepůjdeš“ o něco smířlivější otázku „Jestlipak si zvládneš obout botičky úplně sama?“ To u nás fungovalo celkem spolehlivě, protože slůvku “já sama” bylo na denním pořádku.

Jakpak jste na tom s dětským vzdorem vy? Patříte mezi trpělivé rodiče nebo se necháte snadno vytočit? A jak dlouho trvalo u vašeho dítka období vzdoru a negativismu? Podělte se s námi o své zkušenosti a názory.