Nechci, neuklidím, nepůjdu…a basta!
Pojď se najíst. Ne, nechci! Ukliď si své hračky. Ne, neuklidím! Pojď, už je čas jít spinkat. Ne, nepůjdu! Je vám to důvěrně známé? Myslím, že všichni rodiče si to zažili nebo denně zažívají. Známé období vzdoru a negativismu. Jedná o období tzv. první puberty a může se projevovat už u dětí ve věku 18 měsíců až do zhruba 3 let a je to naprosto normální vývojový milník. Tak to bychom měli odbornou definici. A teď jak to chodí v reálu.
Když se tak zamyslím, jaké mám osobní zkušenosti s obdobím vzdoru u nás, tak musím rozpačitě říct, že toto období zřejmě zatím neskončilo. Tak trochu s nadsázkou, ano prošly si tím všechny tři mé dcery a manžel k tomu. Ovšem u něj si netroufám říct, jestli to někdy přejde.
Malý prudič aneb kdo z koho
Ale vážně. Známe to téměř všichni, co máme děti. Z roztomilého miminka se opravdu zhruba kolem roku a půl prostě stane malý prudič. Mám to ještě v živé paměti. Ve slovníku malé milé holčičky se znenadání zabydlelo slůvko „NE“ a postupem času přibylo ještě „já sama“ a “já chci a chci“. Přiznám se, že jsem často pěnila. Tisíckrát jsem si říkala, to přejde, vždyť to píšou v knížkách. A ono to v této podobě skutečně za čas přešlo. Pak následovala puberta opravdová a té se asi nezbavíme. Ale nesmím to vidět tak černě. Dětský vzdor je prý přirozenou součástí vývoje není potřeba se mu bránit. Prý je také normální, nevědět si v takových situacích rady. Takže buďme v klidu.
Musím ale konstatovat, že jsem na tom nebyla zase až tak zle. Kamarádky syn Toníček dovedl období vzdoru k dokonalosti. Celkem běžně se stávalo, že když chtěla jít kamarádka do obchodu, musela nechat Toníčka doma, jelikož stres, který jí její synek při nákupech způsoboval, byl neúnosný. Byl tak neúnosný, že si párkrát musela dát po návratu domů dávku antistresového moku, aby se nezbláznila a synka nepřetrhla vejpůl.
Toník totiž nedisponoval jen slůvkem NE, nýbrž i parádním ječákem, který si nezavdal s hasičskou sirénou. No, a když ječák nezabral, vrhnul se do polohy ležmo, kdekoliv, kdykoliv a vztekal se a vztekal. I když jednu pozitivní stránku to mělo. Po takových extempore se kamarádčin nízký krevní tlak výrazně upravil. Ale co je moc, to je moc.
Já se nechci fotit, já chci zmrzlinu
Čím to, že to ti mrňousové tak umí?
Podle psychologů je tohle období důležité pro formování osobnosti dítěte, pro jeho pozdější trénování samostatnosti a víry sama v sebe. Jenže jak ale s malým teroristou vyjít? Jak toto období přežít? Ano, říká se hlavně v klidu. Laskavým přístupem, pěkně trpělivě všechno vysvětlit, nezvyšovat hlas, dát najevo svou nelibost asertivně a hlavně se nenechat vytočit. A ještě je prý dobré počítat do deseti. Tak nevím, asi neumím počítat.
Jak přežít dětský vzdor?
Já říkám, přežít, jak se dá, ale nestát se otrokem dítka. Hodně nebezpečná je situace, kdy si malý vztekloun vydupe úplně všechno. Celkem rychle pochopí, kudy vede cesta. Něco chci = stačí si zakřičet, trochu zadupat, mamku trochu vystresovat a je to. To je pak průšvih. Pokud to celé sklouzne do roviny neustálých ústupků ze strany rodičů, děti toho často vesele využívají dál. Získají tak pro ně normální model chování.
Ze všemožných rad a nápadů mě zaujalo několik, o kterých si myslím, že by mohly fungovat a stojí za to vyzkoušet.
Pokud tedy chytne vaše dítko vzdorovitý amok, vyzkoušejte:
- Odvést pozornost dítěte
Troufám si říct, že tato rada funguje. Chce to ale reagovat nenásilně a poměrně rychle, aby dítko nevycítilo váš záměr o odvedení pozornosti. Rychle jednat je základ, zaujmout mrňouse nějakou jinou činností nebo věcí mnohdy pomůže.
- Vyhýbat se konfliktním situacím
To asi platí i v běžném životě. Nevrhat se do jámy lvové. Právě takovou je třeba návštěva obchodu, kdy předem víme, že se prostě scéně u regálu s čokoládou nevyhneme.
- Místo zákazu položit otázku
Je pravda, že direktivní slova musíš a nesmíš děti v lásce moc nemají. Pokud si třeba vaše malá slečna nechce obout boty, ale zároveň už se vidí s dětmi na hřišti, zkuste to jinak podat. Vyzkoušejte místo klasického „Hned se obuj nebo nikam nepůjdeš“ o něco smířlivější otázku „Jestlipak si zvládneš obout botičky úplně sama?“ To u nás fungovalo celkem spolehlivě, protože slůvku “já sama” bylo na denním pořádku.
Jakpak jste na tom s dětským vzdorem vy? Patříte mezi trpělivé rodiče nebo se necháte snadno vytočit? A jak dlouho trvalo u vašeho dítka období vzdoru a negativismu? Podělte se s námi o své zkušenosti a názory.
1 komentář u „Ne, ne a ještě jednou ne – období vzdoru očima rodiče“
Radka
(2.2.2019 - 20:08)Období vzdoru.Dcera dva roky a 4měsíce.Posledni dva měsíce opravdu katastrofa. Na slova neee, já sama apod. Jsem si zvykla.Domlouvat po dobrém to nejde a po desátém klidném vysvětlování stejně bouchnu jak papiňák. Nejhorší pro mě jako matku je když dcera začne dělat scény:Řev, vztekani a po sléze mami běž pryč.Ve dne dobrý, ale má období kdy se vzbudí v noci, hlavně při růstových bolestech a místo uklidňování u nás řev a posvátná věta mami běž pryč.Řve a vzteká se dokud se neodstěhuji. Kdy to přejde nevim, ale hodně mě to unavuje a stresuje.Je to hodně těžké a doufám, že až začne pořádně chápat, se nějak domluvíme.