Sourozenecká rivalita aneb když děti žárlí

Nedávno jsem potkala kamarádku Stáňu, se kterou jsme se neviděly, ani nepamatuji. Známe se od školky, ale život nás zavál každou jinam. Slovo dalo slovo a hned jsme se domluvily, že se musíme co nejdřív sejít a probrat těch pár let, co jsme se neviděly.

A aby nezůstalo jen u planých slibů, pozvala jsem Stáňu k nám na návštěvu. Přišlo mi to jako super nápad, jelikož Stáňa má dvě malé děti, my zase velkou zahradu a na víkend hlásili super počasí.

V sobotu si to Stáňa přihasila se svými dvěma kluky. Vojtou a Honzíkem. Vojtovi byly čtyři roky a Honzíkovi rok a půl. Moje holky jsou už o dost odrostlejší, o to víc jsem se těšila na malé mrňouse. Návštěva byla super, se Stáňou jsme probraly kdeco a já se během sobotního odpoledne ujistila, že u nás bude konečný počet dětí tři a žádný další pokus o chlapečka se konat nebude.

Pošťuchování nebo něco víc?

Abych to upřesnila. Vojta s Honzíkem jsou úžasní, roztomilí kluci, radost pohledět. Ovšem každý zvlášť. Poprvé jsem asi takhle zblízka viděla, co znamená sourozenecká žárlivost a rivalita. Když se nám narodila druhá dcera, byly starší Romče 3 roky. Na sestřičku se děsně těšila, ale já si nedělala velké iluze. Vzpomněla jsem si na sebe a svého bráchu, i když mezi námi bylo 9 let rozdíl. Když se Kačka narodila, Romča byla nadšená. Asistovala, chovala, houpala kočárek a hlídala. Hlídala tak, že když se kdokoliv chtěl na miminko podívat a jen se přiblížil ke kočárku, neměl šanci. Jak holky rostly, pořád jsem čekala, kdy přijde to žárlení, kdy se do sebe pustí. V té době nepřišlo. To až o hodně později. Z holek se stávaly spíš spojenci a vymýšlely pikle proti mně. Ale zpět ke Stániným klukům.

Vytáhla jsem klukům spoustu hraček, uvelebily jsme se na terase a nechaly děti, ať se vyřádí na zahradě. A pak to začalo. Mladší Honzík sebral Vojtovi kyblík, tak ho Vojta praštil po hlavě lopatkou. Následoval řev. Pak se Honzík hnal za balónem a jen tak náhodou zakopl o Vojtovu nohu. Když si Stáňa odskočila a kluci seděli chvilku spořádaně u zmrzliny a najednou ta Honzíkova ležela na zemi, začala jsem chápat, že to asi nebude jednoduchá situace. Zabředla jsem potom rozhovor na téma sourozenecká žárlivost a Stáňa povídá: „Tak tady ji vidíš v přímém přenosu a bylo hůř“.

Vojta na Honzíka hrozně žárlil a kdy mohl, tak ho zlobil. I když se na bratříčka těšil, i když se Stáňa snaží dávat pozornost oběma rovným dílem, ale jak sama říká, asi jí to moc nešlo. Vojta zkrátka žárlí. A mladší Honzík už si to přestává nechat líbit, takže vzájemné bitky jsou na denním pořádku.

Sourozenecká rivalita aneb když děti žárlí

Jak zabránit sourozenecké rivalitě a jde to vůbec?

Co dělám špatně, posteskla si Stáňa. Když jsme si tak povídaly, jak to u nich chodí, po chvíli jsem celkem pochopila, kde bude kámen úrazu.  Dalo by se říct, přímo učebnicový příklad.

Dokud byl na světě jen malý Vojta, bylo vše ok. Vojta měl mámu i tátu jen a jen pro sebe. Jak se ale narodil Honzík, najednou to bylo jiné. To bylo samé: „Počkej Vojtíšku, teď si nemůžu s tebou hrát, musím přebalit Honzíka. Vydrž  Vojto, teď si nemůžeme číst pohádku, Honzík usnul a probudil by se. Nekřič Vojto tak nahlas, Honzík se pak bojí”. A spousta podobných situací. Aniž by si to člověk uvědomoval, zkrátka najednou byl Vojta na vedlejší koleji. A začalo ho to pěkně štvát. Na nové miminko se také chodila dívat spousta návštěv a Vojta si připadal jako páté kolo u vozu, i když to rodiče nemysleli vůbec špatně. Chtěl pozornost pro sebe, najednou se musel dělit a těžce to nesl. Děti to zkrátka vnímají jinak.

Naštěstí z nejhoršího pomohla babička, která si Vojtu začala brát častěji na hlídání. Vyhradila si čas jen pro něj. Chodili spolu do parku na hřiště, jezdili na výlety vláčkem, o víkendu chodili s dědou na houby. Prostě věnovali mu pozornost samostatně. Situace se postupně o něco zlepšila.

Jak z toho ven?

Jak jsme se tak bavily, přemýšlela jsem, jestli je nějaký návod na to, jak se dětskému žárlení zaručeně vyhnout a řekla bych, že ne. Zapátrala jsem co na to říkají psychologové. Nejdřív je potřeba si uvědomit, že žárlivost je přirozený pocit, který se musí někde projevit. Aby ale nesklouzl do extrému, je dobré si dát na některé věci pozor.

Co se většinou osvědčí?

Povídat si s dítětem o budoucím sourozenci

  • připravte si „půdu“, naznačte dítěti, že i když bude v rodině další miminko, budete ho mít pořád stejně rádi

Budeš můj velký pomocník

  • připravte dítě na to, že zpočátku, s mrňousem nebude velká zábava, že nejdřív musí povyrůst a pak bude mít super kamaráda, kterého všechno naučí, jako velký brácha nebo ségra

Návštěvy na denním pořádku

  • na miminko se chodí pořád někdo dívat, většina návštěv přinese malou drobnost i staršímu sourozenci, ale přeci jen, pro případ opomenutí…mějte něco připravené v záloze i vy

Pomoc a povinnosti? Ano, ale opatrně

  • zapojit starší dítě do péče o miminko se zdá být jako nejrozumnější způsob, jak děti sblížit, jen to nepřežeňte. Starší dítě by pak mohlo získat pocit, že je dobré jen na výpomoc…na podávání plenek, na hlídání kočárku. Zkuste jej do všeho nenásilně zapojit a chvalte a chvalte, to hodně zabírá

Máte doma dvě a více dětí a zažíváte jejich rivalitu? Co vám funguje a jak se s dětským žárlením potýkáte? Podělte se s námi o své zkušenosti a tipy.

Autor příspěvku: Lucie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *